To, že jsem byla v Miláně už víte. Vyrazila jsem tam s kamarádkou Hankou v půlce srpna a trochu se stydím za to, že druhou část našeho italského výletu píšu až teď v listopadu. Ale zase se mi na to hezky vzpomíná, když kouknu z okna, za kterým je už spadané listí ze stromů a ranní teploty dosahují bodu mrazu. V srpnu jsme se v Miláně probouzely do rána plné sluníčka a těšily se na každý zážitek. A ten ze Cinque Terre stál rozhodně za to.
Už když jsme byly v Praze věděly jsme, že se na tohle kouzelné místo chceme podívat. Cinque Terre je oblast pěti vesniček, které jsou sice hodně podobné, ale každá je vlastně úplně jiná. Každá je něčím výjimečnou a do každé se musíte podívat, i když vám na to rozhodně nebude stačit jeden den, jak nám. My s Hankou jsme si výlet naplánovaly na poslední den v Itálii a rozhodly jsme se, že si půjčíme auto, protože je to pohodlnější a jste pány svého času. S autem se nám ovšem vyskytly menší problémy, protože prostě Italové. Každopádně po víc než hodinovém vyřizování jsme měly auto, navigaci a mohly vyrazit. Vymotaly jsme se horko těžko z milánských ulic a měly před sebou 200 kilometrů po dálnici. Posledních šedesát kilometrů bylo docela zajímavých, protože jsme stoupaly do hor a silnice prudce stoupala do kopce a zase z kopce. Pot nás polil ve chvíli, kdy jsme zajely k turniketům s tím, že musíme zaplatit cestu za dálnici. Vůbec nám nedošlo, že si na začátku dálnice musíme vzít lístek, který ukáže, jak dlouho jsme jely a kolik máme platit. Naštěstí nám pomohla Italka, kterou jsme zavolaly a horko těžko jí vysvětlovaly, co se děje. Byly jsme nadšené, že jsme dojely do La Spezie, kde jsme nechaly auto a vydaly se na vlak, který nás dovezl do první, nebo spíše poslední vesničky Monterosso al Mare.
Monterosso al Mare je hlavní vesnicí Cinque Terre, protože je největší a nejmodernější. Důležité upozornění hned na začátek. Cinque Terre je v létě sice dokonale nádherné, ale také plné turistů. Je jedno v jaký čas tu jste, turisté jsou všude a to tuhle nádheru trochu kazí. V Monterosso al Mare se nachází nádherné centrum, přístav a krásná pláž. Ta mě trochu zklamala, protože byl obsypána turisty a my si místo na ležení našly jen díky tomu, že nějaká jiná dvojice ho opustila. To samé se pak opakovala i u našeho odchodu. Z Monterosso al Mare jsme se přesunuly do Verzmazza, která je prý ze všech vesniček nejkrásnější. Já to nedokážu posoudit, protože mě dostaly všechny a všechny se mi něčím líbili. Ve Verzmazza se ale nachází hrad a vyhlídka, na kterou opravdu stojí jít, protože se vám naskytne boží pohled na otevřené moře. Vyjít ty schody je ale pořádná fuška.
Corniglia je další městečko, které je přilepeno na skále. Pokud se do něj chcete dostat, čeká vás šílených 382 schodů, které si musíte vyšlápnout, ale opět. Stojí to za to. Ten pohled na oceán, vinice a západ slunce je prostě nepopsatelný a já, když tohle píšu, jsem zpátky v téhle pohádce. My jsme měly štěstí, že jsme na výšlap neměly už takové horko, ale přesto; vodu s sebou. Pro mě asi nejkrásnější se stala vesnička Manarola, která byla pro nás už i poslední. Venku už byla skoro tma a my věděly, že je před námi cca dvou hodinová cesta zpět do Milána. Do Manaroly jsme přijely se západem slunce a obě jsme byly šíleně hladové a už dost unavené na další cestování. Trochu nám trvalo než jsme našly nějaké volné místo u stolu, ale nakonec jsme nelitovaly. Dokonalé linguine s čerstvými mořskými plody nás dokonale uspokojily a my byly opět silné na další cestování. Prošly jsme se po městečku, které už zářilo a bylo to tedy šílená romantika.
Vůbec se nám nechtělo odjíždět a slíbily jsme si, že se sem brzy vrátíme. Poté už nás čekala temná cesta domů a procházka uličkami Milána asi ve tři ráno, kdy jsme konečně padly do postele. Ale věděly jsme, že to stálo za to i přesto, že jsme spaly asi čtyři hodiny, abychom stačily vrátit auto a připravit se na cestu domů, která nás čekala druhý dne.
Žádné komentáře:
Okomentovat